Bydlím v ulici, která je souběžná s Leoforos Alexandras - odtud pochází většina fotografií v novinách a televizních záběrů z nedělních nepokojů. K vypálené bance Emporiki Trapeza je to odtud asi deset minut chůzí a do čtvrti Exarchia, kde byl zabit mladý Alex, to trvá pěšky dvacet pět minut.
Díky tomu jsem se stala očitým svědkem násilností a nepokojů, které zachvátily celé Řecko. Nechci zde psát nějakou politickou zprávu, anebo snad rozebírat postoje řeckých anarchistů a jejich odpůrců, ale ráda bych seznámila českého čtenáře se situací, ve které se nacházejí obyčejní lidé, kteří se ocitli uprostřed vlny náslilí a protestů. 
O smrti mladého Alexandra se vedly diskuse celou neděli a donesly se ke mně nejrůznější teorie (že byl zabit cestou na kamarádovu oslavu, že byl zastřelen v internetové kavárně…). Všechny zprávy se však shodovaly v jednom – Alex byl neozbrojen a jeho smrt byla zbytečná. Během nedělního odpoledne se v médiích rozšířila informace, že dva policisté byli v souvislosti s tímto případem obviněni a vzati do vazby. Existuje několik očitých svědků a vzhledem k tomu, že žijeme v době technických vymožeností, jeden svědek pořídil i videozáznam Alexovy smrti (záznam a výpovědi svědků je možné shlédnout na youtube.com po zadání Βίντεο απο την δολοφονία του Αλέξη). V řeckých médiích se objevila informace, že policista mladíka zastřelil bez varovného výstřelu. Ještě v sobotu večer propukly nepokoje. V pondělním tisku se pak dokonce objevily rekonstrukce celé události, která rozpoutala násilí. Z řeckých novin jsem se dozvěděla následující: Desítka chlapců, mezi kterými byl i Alexandros, v “anarchistické čtvrti” Exarchia hodila po policistech dvě lahve. Tento čin vyprovokoval jednoho policistu ke střelbě do skupiny chlapců. Střely byly vypáleny celkem tři a jedna z nich smrtelně zasáhla právě Alexandra. 
V neděli okolo poledne jsme se s manželem rozhodli, že se půjdeme podívat na tchána, který má obchod asi dvacet metrů nad zmiňovanou třídou Leoforos Alexandras. Ulice v okolí byly plné lidí – všichni věděli, že se něco děje a že je to důležité. Již od rána ale policisté rozprašovali do vzduchu nějakou látku, zřejmě druh slzného plynu, ale přiznám se, že s takovými účinky, jaké měl tento, jsem se ještě nesetkala. Do tchánova obchodu přibíhali z hlavní třídy lidé,(žádní anarchisté) a měli na obličejích nějakou bílou látkou – okolí očí, nosy a ústa měli jakoby pokryté bílým práškem a nemohli dýchat a slzeli. 
Když jsme vyšli z tchánova obchodu, vzduch byl již tak nedýchatelný, že jsme si museli hlavy obmotat šálami a rychle utíkat domů. Asi za půl hodiny dorazily do naší čtvrti první skupinky anarchistů a protože se na Leoforos Alexandras shromáždilo větší množství policistů (nachází se tam totiž policejní presidium), rozhodla se část anarchistů projít ulicí, kde je tchánův obchod, a pak pokračovat dál ulicí, ve které bydlíme.
Z okna jsme viděli, že si anarchisté udělali z rohu manželova knihkupectví místo shromáždění a neustále jich přibývalo. Manžel sešel dolů do prosklené (a zamřížované) vstupní haly, aby byl připraven hasit, kdyby se stalo něco s obchodem. Já jsem mezitím z okna viděla, jak anarchisté sebrali náš kontejner na odpadky, zapálili jej a spustili dolů na Leoforos Alexandras ulicí, ve které je i tchánův obchod. Nějaký anarchista s tyčí chtěl tchánovi vymlátit výlohu, ale ten vyběhl ven a anarchistovi a jeho "kamarádům" vysvětlil, že nemá cenu útočit na drobné živnostníky, a zachránil tak svůj a sousedův obchod. Můj tchán je velice svérázná osobnost a nakonec se ještě s anarchisty přetahoval o přepravku s láhvemi (a vyhrál). Anarchisté pak věnovali pozornost především protilehlé restauraci, která měla tu smůlu, že byla součástí řetězce rychlého občerstevní, takže je už nikdo řečmi o živnostnících dojmout nemohl. 
Do našeho domu přiběhl nějaký pán z ulice, aby se schoval. Když se vracel autem z práce po Leoforos Alexandras, uviděl, že z jedné strany se blíží anarchisté, z druhé těžkooděnci, a tak nechal auto autem a utíkal pryč. Nemohl vůbec dýchat - stejně jako předtím lidé, kteří se schovávali v tchánově obchodě, a i on měl obličej pokryt bílým práškem. Tento pán nám řekl, že se vracel z práce v centru města, kde se začali shromažďovat demonstranti, ale prý to nebyli pouze anarchisté, ale i řada obyčejných lidí, kteří poté, co byl do vzduchu rozprašován plyn, odešli, a zbyli jen extrémisté. Před naším domem vypukla menší potyčka mezi anarchisty a policisty - pár metrů od nás létaly Molotovovy koktejly, ale jako zázrakem dům a okolní obchody vše přežily bez jediného škrábance. Když potom davy anarchistů odešly naší ulicí zpět do centra, šli jsme se podívat na škody, které po okolí vznikly, a slyšeli jsme tak i nejčerstvější zážitky našich známých a sousedů. Jeden známý, který se schoval v domě na Leoforos Alexandras vyprávěl, že viděl, jak mladý anarchista chtěl hodit cihlou do výlohy nějakého obchodu a přiběhl policista, který jej začal mlátit železnou tyčí do hrudníku. Všichni byli zděšeni z policejní brutality, ale jen do té chvíle, než přiběhlo pět anarchistů, kteří zmlátili toho policistu. Další náš známý nám vyprávěl, že anarchisté zaútočili na kostel, naproti kterému bydlí, a vymlátili skla z několika aut, jejichž značky přitom pečlivě vybírali – zajímala je pouze auta typu Mercedes a dražší modely. Kostel žádné větší škody nakonec neutrpěl, jen byl posprejován vulgárními obrázky a výrazy.
Nepokoje neustaly, pouze se přenesly do jiných čtvrtí. Současně s protesty anarchistů docházelo k rabovaní, kterého se prý účastnili především emigranti. Údajně se také na pouličním násilí podílela řada mladíků, která evidentně proti ničemu neprotestovala, pouze využila příležitosti k vandalismu. 
